Už 3. rokem se daří SKMP Kadaň vyplnit sváteční dopoledne v Kadani během. Předchozí dva ročníky Běhu 17. listopadu startovaly u můstku v parku za obchodem Kaufland. Místo to nebylo špatné, ale zázemí nebylo skoro žádné, pouze možnost odskočit si do Kauflandu na kafe či na záchod. Přesto jsme to zvládli a za použití všemi oblíbených stanů se nám podařilo vytvořit pěknou atmosféru běžeckého závodu, poskytnout občerstvení a vylosovat tombolu. To všechno však zabere čas, který do nás závodníci vložili a neutekli ihned po doběhu.

    To vše se změnilo postavením nové sportovní haly do které investovalo nemalou částku město Kadaň, ale místo na kterém se nachází je pro naše účely poměrně zajímavé. Stojí na okraji parku, byla zde vytvořena parkovací místa, uvnitř haly je možnost si zakoupit malé občerstevní a dát si teplé či studené nápoje. Pro letošní ročník bylo rozhodnuto o místě startu závodu, tedy v těsné blízkosti sportovní haly směrem k lesoparku (Roosweltovy sady). Správce haly nám vyšel naprosto vstříc a poskytnul závodníkům nové zázemí haly. Závodníci tak měli možnost využít šatny pro převlečení, osprchovat se a ukrýt se před chladným počasím.

    Jediné co nám dělalo vrásky na čele byl smog. Inverzní počasí přineslo pár dní před závodem, nadlimitně zvýšené hodnoty škodlivin v ovzduší a mezi závodníky i mezi samotnými členy klubu došlo k diskuzi, zda v takovém počasí závod vůbec pořádat. S ohledem na energii a prostředky vložené do akce jsme se rozhodli akci uskutečnit s vírou ve zlepšení. Přesvědčilo nás i množství závodníků přihlášených předem přes internet, za což děkujeme a přispělo k tomu jistě také zvýhodněné startovné, které bylo pro předem přihlášené sníženo o 50%  bez nutnosti platby předem.

    Ve čtvrtek 17. listopadu 2011 se od ranních plnilo parkoviště u haly i u nedalekých tenisových kurtů. I počasí se na nás usmálo a smogová situace se oproti předešlým dnům výrazně zlepšila. Na starty závodů všech kategorií se tak postavilo celkem 146 závodníků a z toho také dost dětí, což pro nás bylo velice příjemné. Atmosféra závodu byla, jako obvykle velice přátelská a inspirující. Ať už se účastníci rozhodli běžet z jakéhokoli důvodu věřím, že odcházeli z této akce spokojeni, jak z hlediska výkonu, tak s ohledem na strávený čas. Rozhodli jsme pro ceny ve formě finančních poukázek, protože sám vítěz si nejlépe rozhodne co potřebuje a ve sportovním obchodě firmy ESB (jeden z hlavních sponzorů závodu) je rozhodně co vybírat. Na závěr patří poděkování všem našim sponzorům, bez kterých by nemohlo být tak pěkné zázemí a ceny.

Sponzoři: Severočeské doly, EMG Energo, ESB, Město Kadaň, Tomsoft, BOHEMIA SERVIS Kadaň, Energo Tušimice, ČEPS

Děkujeme také DDM ŠUPLÍK za ozvučení celého závodu.

fotografie naleznete na stránkách Kadaňských novin zde

MARATHON DES ALPES-MARITIMES NICE-CANNES

    Již loni po zážitku na italském maratonu u Lago di Garda jsem uvažoval, že by bylo hezké každý rok odběhnout jeden maraton v zahraničí. O Francii jsem také uvažoval, ale pouze o Paříži. Nakonec jsem pro blízkost a hezké prostředí zvolil Oberelbe – maraton v Německu. Jenže k mému potěšení přišla od kadaňské nejen běžkyně Dagmar Březinové, která chtěl zkusit maraton poprvé, nabídka zajet si zaběhat k moři a dokonce až na Azurové pobřeží. Obhlédnul jsem stránky maratonu a bylo rozhodnuto, věděl jsem, že tam to bude hodně pěkné. Startovné bylo v první vlně 58€ (cca. 1.500,-Kč), což byla cena kterou jsem byl ochoten zaplatit. Ubytování jsme vyřešili přes internet, rezervací dvou pokojů v hostelu, který se nacházel ve staré části centra Nice.

    Horší to bylo s cestou, ale Dáša vzala auto a tak nebylo co řešit. V rámci maratonské turistiky jsme vyrazili již 16.11.2011 s tím, že si užijeme teplého počasí a podíváme se po okolí. Předpověď nabízela nádherné počasí s teplotami okolo 19°C. Z Kadaně jsme ve čtyřech vyjížděli okolo 18:00 za nepěkné inverze pod příkrovem smogu, kdy nás čekalo náročných, více než 1200 km. Za volantem jsme se prostřídali a s malou spací přestávkou dorazili do Itálie, kde jsem usnul za mlhavého počasí, po nějaké době mě vzbudilo zářící slunce na modré obloze s teplotou 17°C. Bylo to neuvěřitelné, silnice klesala tunely podél pobřeží blíže a blíže k moři až do San Rema, které se mi okamžitě připomnělo známým písňovým festivalem, kam jezdily hvězdy socialistického showbyznysu. Odtud jsme dorazili do Monaca, kde jsem strávili v podstatě většinu dne. Shodou okolností se v monackém přístavu konala charitativní běžecká akce NO FINISH LINE Monaco, jejímž účelem je naběhat 180.000 km a vybrat 180.000€ pro děti. To znamenalo, že při naší procházce po přístavu se kolem nás pohybovalo spousta běžců, ale není se co divit, kdo by v tom počasí odolal. Po monackých silnicích se pohybovalo také hodně cyklistů, ale výhradně na silničních kolech. Ostatně cyklisté nás od té doby provázeli snad na všech silnicích. Kupodivu je na úzkých silnicích nikdo neohrožoval, nikdo netroubil, nikdo na ně nenajížděl, jak se mi to často stává u nás.

    Do samotného Nice dorážíme odpoledne a vyrážíme hned do maratonského expa, nebyl žádný problém ho najít. Stejně jako v Praze se nacházelo na jedné z hlavních tříd v bílých stanech, ovšem před vchodem stojí ochranka a vpustí dovnitř jen osoby s konfirmačním dopisem. V tomto dopise jsem byl již předem upozorněn pořadatelem na nutnost potvrzení od lékaře. Také se po něm při výdeji startovního balíčku ihned sháněli. Svojí lámanou angličtinou jsem se snažil komunikovat s dívkami za stolem, když mi vyrazila dech mladá blondýnka větou: „Jirka Vlasák, tak to asi budeme mluvit česky, ne ?“ Pak mi vysvětlila, že studuje na univerzitě a když pomohu při organizaci maratonu, dostanou za to pár kreditů, ale už mi neřekla z jakého předmětu. Že by z tělocviku ?? Obdržel jsem obligátní obálku s plochým čipem, startovním číslem na kterém bylo vytisknuto i jméno: JIRKA a také čas doběhu, který jste si zvolili při přihlášení, můj byl 03:45. Dále pěkný, klasický batůžek modro-bílé barvy a ujištění, že finisherská trička budou až v cíli. Po ověření čipu se přešlo do druhé části stanu, kam již zvenku mohli i návštěvníci či doprovod. Zde mělo každé městečko přes kterého se běželo svůj stánek s prezentací turistických cílů. Nice, Antibes, Cannes, spousta map atd. Také stánek se sportovní výživou, podkolenky a vložkami do bot, jinak nic extra. Překvapením byl stánek u východu, kde jste si zřejmě měli podle svého cílového času vyzvednout plastický náramek, na kterém byly vytištěny mezičasy a také podle cílového času barevně odlišeny. Můj měl být původně fialový s časem 03:45, ale když jsem poprosil o modrý náramek s časem 03:30, bez řečí mi jej vydali a ještě se na mě usmáli.

    Další dva dny jsme trávili turistikou a také procházkou po plážích Azurového pobřeží, kde je moře skutečně nádherné. Počasí nám přálo a slunce svítilo každý den, přesně jako v průvodci, který nelhal ani v tom, že v Nice a ostatně na celém pobřeží je draho. Je to velké turistické centrum a možná je to také tím, že se za hranice tak často nedostanu, rozhodně nedoporučuji ceny přepočítávat, to by jste si nedopřáli nic. Po pobřeží celého Nice a co já vím tak směrem na Antibes vede promenáda, která je částečně vyhrazena cyklistům a částečně pěším. V každém případě se zde pohybují hromady běžců a cyklistů, v podstatě je to od rána do večera neustávající proud lidí, barev, stylů, zkrátka nádhera. Před maratonem jsme si dopřáli a dali jsme si večeři čínské restauraci, která vypadal čistě a měla hodně zákazníků. Když jsem viděl ten výběr rýže a různých druhů mas, nešlo odolat, navíc jsem potřeboval energii na závod, že ?! Světe div se, rozhodl jsem se, že se nebudu ani rozklusávat, takže jsem dohromady pět dní před maratonem neběhal a nijak jsem se tím netrápil.

    Po večeři jsme vyrazili na pokoj v hostelu, protože jsem si chtěl pořádně odpočinout, nakonec jsem stejně usnul až okolo jedenácté. Ráno jsem vstával před šestou i když start byl již v 8 hodin, ale nehodlal jsem se nijak přecpat. Vyřešil jsem to energetickým nápojem z plechovky, který jsem si přivezl z Česka a energetickou tyčinkou, dva gely v pytlíku do kapsičky elastických kalhot a hotovo. V 06:45 již vyrážíme ke startu, protože musíme naložit své věci k převlečení do 07:30 v plastovém pytli na nákladní vůz, který je převeze do cíle. U aut je krásně volno a tak bez problémů předáme vak, jenže do startu zbývá hodina a je mi zima, protože slunce teprve vychází. Dáša se zamíchala mezi závodníky a šla omrknout okolí. No nic, procházím se mezi závodníky, sleduji východ slunce nad mořem, pozoruji jak se všichni připravují, zkrátka si to fakt užívám. Moderátor hlásí počty startujících podle národnosti, ale Českou republiku jsem zřejmě přeslechnul, nebo je nás tak málo, že to za to nestojí. Vlajky vedle startovního pole vymezovaly boxy pro předpokládané časy a barevně odpovídaly právě náramkům, které jsme si vyzvedávaly při prezentaci, vše pěkně sladěné. Podobné vlajky, ale v menším provedení měli na zádech vodiči.

    Přesně v 08:00  jsme vystartovali podél pobřeží do Cannes. Zpočátku se držím vodiče na 3:30, ale na 10 km se cítím fajn a pomalinku mu utíkám. Po očku sleduji na určených kilometrech pásku na rukou a porovnávám s aktuálním časem, cítím se skvěle a mírný náskok. Na každém kilometru zaznamenávám sporttestrem mezičasy, na půlce mám 1:43:02 oproti pásce, která mi doporučuje 1:44:18. Na každém občerstvení piji nejméně půl kelímku vody a na 10 km si dám jeden pytlíček gelu. Po půlce cítím, že žaludek je nějak plný, ale jinak jsem časem nadšený, vypadá to, že by mohl padnout letošní osobáček z PIMu a stáhnu to pod 3:28:00. Jenže ouha, krátce před 30 km je na trati kopeček a čas na km se prodlužuje. Po seběhu sice přichází euforie a znovu to rozbíhám, ale ne na dlouho, píchání v boku jsem nezažil již několik let a tady to přichází. Ale zřejmě to není to klasické píchání spíše křeč břišního svalu. Proč jsem jen začal před maratonem chodit do fitka…J Snažím se protahovat, asi to vypadá směšně, když se za běhu různě ohýbám a prohýbám. Po chvilce to přejde, ale to mi zase tuhnou nohy a přede mnou se zvedá poměrně solidní kopec. Organizátor asi pochopil, že tady se bude dělit zrno od plev, proto k patě kopce umístil občerstvení i s gelem a do poloviny kopce umístil partu bubeníků, kteří pomáhají udržet závodníkům rytmus. Jak prozíravé, vnímám jen rytmus bubnů a nechám se vynést na kopec. Nohy tuhnou totálně a mám pocit, že tohle už nerozjedu. Slyším za sebou typické francouzské „Aller, aller“ to mě dohání vodič na 3:30 a razí cestu tímto pokřikem a píšťalkou svým věrným, kteří nebyli tak hloupí jako já a nechali se vést. To mě vybudí k výkonu. Ne, nenechám se předběhnout, pomalinku se vodiči vzdaluji, ale jeho pokřiku neuteču. Nohy už zvedám jen těžko a pod 5 minut už mi čas neklesá. Budova, kde se v Cannes odehrává festival je na dohled, kupodivu je na cestě poměrně dost odpadlíků a záchranáři se musí činit. Míjím 40 kilometr a vodič na 3:30 míjí mě, i se svojí partou, ten chlap svou práci umí, každým krokem se mi vzdaluje. Jenže to už na obzoru vidím něco červeného, je to skutečně ten slavný červený koberec, po kterém chodí filmové hvězdy?. Na cílových fotkách chci vypadat svěže, nahodím úsměv č. 6 zvednu ruce a užívám si zmiňovaný koberec jako star s časem 3:30:39. Za cílovou čárou jde vše jako na drátkách, medaile (myslím, že má dosud nejhezčí), tričko (o velikosti se nesmlouvá, je uvedena na startovním čísle), moc dobrý minichleba (něco jako biskupský chléb s hrozinkami), láhev vody a parádní ovocný bar (hrušky, mandarinky, pomeranče, hroznové víno, banány), vše ukládám do papírové tašky, kterou jsem dostal k tričku. Na konci jsou nákladní vozy s věcmi na převlečení. Nemusím se vůbec nikde tlačit. Pak už jen hledám nejbližší palmu a jdu se pod ní svalit. Dáša dokončuje svůj první maraton v čase 4:49:40, když na 30 byla za 3:08:39, s tím zbytkem se musela poprat. Ve 14.00 již sedíme v autě a vyjíždíme z Cannes směr ČR. No řeknu vám, jet to po maratonu bylo těžké, doporučuji všem, aby si udělali ještě den volna, nebo to absolvovali celé letecky. Tímto děkuji našemu doprovodu, že nás tak pěkně a v pořádku odvezl domů. MARATHON DES ALPES-MARITIMES NICE-CANNES je poměrně daleko, ale je rozhodně velice pěkný. Míst, kdy se vzdálíte od moře je zde velice málo, organizačně je zajištěn na skvělé úrovni, výborné občerstvení. Jen si musíte připravit trochu více peněz na cestu a na útratu na místě. Ale dojem ve vás zanechá rozhodně silný.

Jirka Vlasák

    Tak uběhl rok a Horský běh na Klínovec se vrátil po loňském ročníku plně do rukou dlouholetého organizátora Čendy Filingra a nutno dodat, že se nenechal zahanbit. Na jubilejní 20. ročník se pořádně připravil a závodníkům ukázal, že dokáže udělat hodně kvalitní závod. Za 100,-Kč startovného se závodníci dočkali 3. občerstvovacích stanic na trati, gulášku v cíli a odvozu autobusem zpět ke startu, kde měla většina závodníků svá auta. K závodníkům bylo milosrdné i počasí a tak jsme se dočkali slunečného dne i když chápu, že ne každému to vyhovovalo.

    Na trati se bez zvláštní domluvy dostavilo 6 zástupců našeho týmu z čehož jsem měl, skutečně velkou radost. Naděje vkládané do Standy Wittmanna vyhasly ještě před startem, protože Standa se rozhodl dělat vodiče mladšímu začínajícímu běžci a tak bylo od počátku jasné, že to rozhodně nebude s tempem přehánět. Poprat s Klínovcem a otestovat svou výkonnost přijel Martin Vysoudil, takže nějaké želízko v ohni přeci jen bylo, zato Dan Tudor si šel skutečně jen vyklusat, protože tuto sezónu zvolil hlavně jako cyklistickou a nikoli běžeckou, aby ulevil opotřebovaným kolenům. Jako nový člen klubu se při zdolání Klínovce hodlal předvést junior Josef Kopica. Můj cíl byl udržet se týmového kolegy Míry Šimány, ale větší problém jsem v tom po Chomutovské hodinovce neviděl, neboť tam jsem Míru porazil, jenže jsem se šeredně spletl.

    Při předstartovním veselí a klábosení se stejně postiženými kamarády jsem s radostí zahlédl ultraběžce Wittyho se kterým jsem měl to štěstí běhat v Praze a viděl jsem ho opět po dlouhé době. Když mi vyprávěl o svých nadcházejících cílech a akcích, tak jsem měl pocit, že mám stále naběháno málo J Tímto mu přeji hodně štěstí.

    Autobus pro věci závodníků nedorazil ke startu včas, ale to nebyl důvod k odložení startu a tak jsem umístil batoh na hromadu k ostatním a vzápětí vyrazil z Perštejna směr Klínovec. Zpočátku mi stoupání nepřišlo nijak ostré a cítil jsem se fajn, ale přesto jsem se snažil šetřit silami. Ve Vykmanově jsem však zjistil, že TF neklesá pod 165 a to rozhodně není moje pracovní frekvence. Jenže Míra Šimána se mi nemilosrdně vzdaloval a kadaňský běžec Jirka Vadlejch už nebyl ani v dohledu. To mě trošku překvapilo a začal jsem své minikrůčky, kterými kopce zdolávám, protahovat. Taktika dobrá, ale TF vyšší. Uvědomil jsem si, že ani neposlouchám MP3, ačkoli muzika hraje a to není dobré znamení. Navíc hledám rovinku za každou zatáčkou a ono nic. Ale podařilo se mi malinko stáhnout náskok Míry a tak se mi běží o trošku lépe. Závodník, který těsně stíhá Míru, zvolil fantastickou techniku, když je kopec prudší, tak přejde do chůze, když kopec opadne, rozeběhne se a Míru dožene. Je mi jasné, že to musí Míru drtit, ale ten běžec má tričko PIM King (je tedy několikanásobný, myslím 5-ti násobný účastník Pražského mezinárodního maratonu), takže asi něco naběháno má.

    Po druhé občerstvovací stanici kopec končí a prudce točíme do leva po asfaltové silnici. Skupinka běžců včetně Míry neuvěřitelně zrychluje a mě stojí spoustu sil je stíhat. Nepoznávám toho Míru, kterého jsem míjel na ovále při hodinovce, tady to neuvěřitelně rozbíhá a vede celou skupinku běžců, kterým udává tempo a jednoho po druhém setřese. Mě se daří to rozeběhnout solidně a u třetí občerstvovačky už se ho držím jako klíště. Ještě si stačím postěžovat Michalu Frlausovi, který mi podává kelímek, že se Míra asi zbláznil. V kopci od Meluzíny mi dává Míra naději, že bych ho možná mohl porazit, když si stěžuje, že už mu dochází, ale to vše se mění, když začne betonka neúprosně stoupat a traverzuje ke sjezdovkám. Ještě než doběhneme k obávané či očekávané (jak je komu libo) sjezdovce „Dámská“ je rozhodnuto a Míra se mi krok za krokem vzdaluje. Mě už nezbývá, než si počítat do rytmu kroků 1, 2, 3, 4 a znova, tak to vydržím až ke sjezdovce. Ne, vážně se nechci podívat na ten krpál, ohýbám hlavu, aby mi kšilt zakryl výhled a sleduji jen špičky bot, ale nic platné, pálí, pálí, dech se krátí. Jednoho míjí, ten už jde, další jde, tak jdu taky.

    S meziklusem se dostávám na horizont o kterém vím, že už je v dohledu diváků a před těmi jít nechci. Sbírám poslední síly a dávám se do klusu, to dááááám, Míra už je moc, moc daleko. Zase počítám, ale vrchol se blíží, ještě někoho předběhnu a hned je mi líp, sporttester pípá, ale co, už je to jen kousek. Na 183 tepech probíhám cíl a žaludek mám v krku, vůbec nestojím o sušenku ani o odkládání startovního čísla, snažím se udržet žaludek v klidu. To se mi daří a za chvilku je to fajn. V duchu si říkám, že jednou tu sjezdovku vyběhnu celou. Když si pak dáváme s rukama gulášek, přemýšlím nad tím jak, skvěle musel běžet Lukáš Bauer, když to dal za 1:13:37. Nutno dodat, že tenhle závod vážně stojí za to, pokud si udrží nejméně tuto úroveň, tak rozhodně neváhejte příští rok doražte také. 

Jirka Vlasák 

V sobotu 25. června se v Otrokovicích uskutečnil již 10. ročník dlouhého triatlonu "MORAVIAMAN". Také já jsem několik let toužil po tom stát se IRONMANEM. Asi před 15 lety jsem v časopisu PELOTON četl o pravém závodu IRONMAN na Havaii. V té tobě mi představa 3,8 km plavání, 180 km na kole a závěrečného maratonu jevila naprosto šílená. Ale ta myšlenka tento závod zvládnout v hlavě uvízla. Proto jsem se pomalinku začal na tento závod připravovat, nijak zvlášť systematicky, ale připrava to rozhodně byla. Začal jsem běhat, víc a víc a nakonec z toho byl maraton a ne jeden. Také jsem vystřídal několik kol, až jsem se propracoval k silničnímu kolu Duratec, které k dlouhému triatlonu přímo láká. Zvládnul jsem i tři poloviční dlouhé triatlony, z nichž první byl v Karlštejně, kde byla trať hooodně kopcovitá.

Můj letošní PIM s osobním rekordem 03:27:52 a hodně najetých kilometrů společně s více naplavanými kilometry než obvykle mě přesvědčilo, že je vhodný čas okusit pravého Železňáka. A tak se stalo, že jsem v sobotu stanul na trati svého dlouho vysněného závodu a mým kustodem se stal kamarád Honza Klemsa. V Otrokovicích jsem byl poprvé v životě, ale okolí Štěrkáče, kde se plavalo a bylo zde i depo a centrum závodu, se mi velice líbilo. Na startu závodu jsem měl své malé předsevzetí zvládnout celý závod pod 14 hodin.

Plavání bylo mojí nejobávanější disciplínou, musím přiznat, že jsem ho dost zanedbával a tak jediné čeho jsem chtěl dosáhnout, byl čas do max. 2 hodin, ale předpokládal jsem tak 1:40. Nejhorší byl po zanoření zřejmě 1. okruh, pak jsem již věděl co mě čeká a musím přiznat, že se mi plavalo velice lehce a příjemně kromě menších křečí do pravého lýtka ve třetím okruhu plavání. Nakonec jsem plavání zvládnul v čase 1:26:14, což byl v mém případě nečekaný čas. Na kolo jsem se vydával v dobré pohodě s tím, že čas kola by na 180 km neměl přesáhnout 7 hodin a ještě jsem měl v záloze rychlé běhání. Prostě skvělé. V rámci kola se snažím občerstvovat nejméně každou půlhodinu, přežvykuji energetické tyčinky, ale moc mi nejdou do krku. V druhé kole ze 4 volím toast, ten mi chutná mnohem lépe. Přesto na mě ve 3. kole doléhá trochu únava a ve čtvrtém cítím výrazný úbytek sil, zejména v úsecích se silným protivětrem, nakonec mě párkrát zastihne i déšť. Asi 20 kilometrů před dojezdem do depa jsou na trase již spousty běžců a já již v nohách cítím ujetou trasu a vím, že běh bude hodně těžký. V depu zjišťuji, že i kolo jsem dal v dobrém čase 6:36:21. Ovšem když z kola sesednu tak zjišťuji, že mě nohy jaksi neposlouchají. Beru boty a vyrážím na svoji první 10 km, stává se z toho běh hrůzy. Běh který jsem považoval za svojí nejsilnější disciplínu, mi dává znát, že to nebude zadarmo. Vůbec to nemůžu rozběhnout a hned na 2 kilometru přecházím do chůze, v hlavě mi zní věta od jednoho zkušeného triatlonisty: "Když se začne chodit, je to špatné". Snažím se znovu rozběhnout, zavěsit se za někoho, ale nechce se mi. Dobíhám po 5 km na otočku a zpět už v podstatě jdu, cestou několikrát zvracím, když se podívám na občerstvovací stanici na jídlo, tak si opět ulevím. Když doběhnu do depa, tak už mi zní hlavou jen vzdej to, vzdej to. A já podléhám 30 km před koncem závodu. Ani Honzova nabídka, že zbytek doběhne společně se mnou mě nepřesvědčí. Nyní už si myslím, že to bylo předčasné a zřejmě i zbrklé rozhodnutí, měl jsem se ještě pustit do druhé 10 a třeba už bych to po půlmaratonu nevzdal. Ale cítíl jsem se vážně hrozně. Už teď mě to mrzí a dlouho bude. Dlouhý triatlon je skutečně těžký závod a kdo to nezkusí zřejmě nepochopí. Skláním se přede všemi, kteří dokončí. Tak snad příště.

V sobotu 15. srpna 2010 se minivýprava Sportovního klubu městské policie Kadaň ve složení Martin Vysoudil a Jirka Vlasák vydala vstříc dalšímu sportovnímu dobrodružství, jednalo se o DOKSYMAN 2010. Jde o triatlon, kdy absolvujete 1,9 km plavání, 90 km na kole a nakonec půlmaraton 21 km, tedy polovinu klasického IRONMANA. Dále se k výpravě připojil chomutovský nadějný triatlonista Daniel Tilcer ( 3. místo  Český pohár v dlouhém triatlonu 2009). Cesta do kempu Borný na břehu Máchova jezera proběhla naprosto v klidu a zbylo spoustu času na vyladění kol. Právě pro tento závod, si po dlouhých letech odježděných na horském kole, pořídil Martin silniční kolo zn. Merida. I když tvrdil, že nemá moc najeto, já jsem mu při pár společných trénincích sotva stačil, nebo spíše nestačil. Martin má dle mého názoru na triatlon nadání. Pohled na jeho lýtka, při jízdě v háku na kole, ve mě vyvolává pocit, že přede mnou letí čmelák a má na svých nožičkách mnoho nektaru. Takovým způsobem se jeho lýtka při jízdě napumpují, tomu ovšem odpovídá i rychlost okolo 36 km/h a to mě zřejmě šetřil.

            Oproti mému Duratecu je Martinova Merida těžší a má i problém s duší, která mu mírně uchází, ale tolik času na ladění není a je nutné si uložit věci do depa. To se začíná pěkně plnit, ale všem se nám podaří si dát kola vedle sebe. Budeme mít tedy přehled, jak se komu daří. Martin se spoléhá, že si neoprén půjčí ve stánku, ale všechny jsou už dávno rezervované. Nezbývá mu, než se jako jeden z mála postavit na břeh Máchova jezera pouze v cyklistických kalhotách, ale přesto vypadá spokojeně. Jeho tajný cíl je dát to za 5:30 hod., to můj cíl je skromnější, aspoň pod 6 hodin.

 Do Máchova jezera se vrhá 149 závodníků a voda se začíná suprově vařit, první oranžová bóje je ještě vidět, ovšem druhá už vůbec, jen tuším jakým směrem plavat, ze břehu vypadá ta bóje jako malý bod na obzoru. Držím se proudu plavců a spíše se snažím si neloknout, protože po hladině jezera se honí slušné vlny. Daří se mi najít příjemné kraulové tempo a dorážím i k druhé bóji, tady ovšem dochází k chybě a já se držím za závodníkem, který zřejmě neodhadnul směr a já společně s ním plavu ke břehu, nikoli však tam, kde se z vody vychází. Tím pádem nás čeká solidní štreka podél břehu až k našemu zelenému koberečku, jenže mě to stojí hodně sil. Dle výsledků má Daniel plavání za 32:52, Martin za 40:15 min. a já to zvládám za 45:07 min. Na kolo nasedám tedy již osamoceně a po rozbité cestě vyjíždím na hlavní cestu, kde začíná ta pravá stíhačka. Rozjíždím to celkem solidně a snažím se svůj průměr udržet na 31 km/h, přesto se mi zdá, že pokaždé když Martina potkám, tak je o kousek dál a ještě se na mě zubí. Daniel na mě při každém setkání řve: „ Dávej, dávej“ a já z toho mám vždy radost – vážně a taky z každého kdo stojí podél cesty a fandí. Sleduji pečlivě hodinky a snažím se pravidelně co 15 minut ukousnout kus energetické tyčinky. Během kola se cítím fakt skvěle, daří se mi předjet spoustu závodníků, ale na běh se moc netěším. Kolo jsem zvládli takhle Dan 2:54, Martin 2:51, Jirka 3:00:14.

             Vyběhnou z depa po kole je fakt síla, zvládnout tu změnu chce dost tréninku, ale stejně je to náročné. Asi po deseti minutách si dávám ampuli X-ride od Penco, chuťově celkem příjemné, ale hlavně mě to pěkně nakopne. První dvě kola zvládám solidně, ale ve třetím se děsně trápím a mám pár chodeckých a tři zvracecí vložky. Teď už vím, že cola na pití mi fakt nesedí. Do minuty po jejím požití míří obsah mého žaludku ven. Ale když se žaludek zklidní, tak se rozbíhám a už nezastavuji i když se musím dost přesvědčovat. Ale pár lidí se mi podaří předběhnout a mám z toho velkou radost. Z týmu dorážím do cíle jako poslední, ale moc šťastný.

 Celkově Martin 48. místo 5:19:43, Dan 52. místo 5:20:58 a konečně já 95. místo 5:53:08

To co Martin na polovičním Ironmanovi předvedl je skvělé, když jsem ty výsledky viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že o minutu překonal daleko mladšího Dana a to i na kole, které rozhodně Martin tolik netrénoval. Domnívám se, že při cíleném tréninku, zejména plavání a kola, by Martin dokázal podat ještě daleko lepší výkony.

Cesta domů už neproběhla tak klidně jako ráno, já osobně měl ještě jednu blinkací pauzu, ale jinak to šlo. Jak cestou, tak během závodu, ani později, nám nespadla ani kapka a dokonce při běhu bylo poměrně teplo. Celá akce se tedy skvěle vyvedla a hlavně jsme ze všichni vrátili ve  zdraví a s pěkným pamětním tričkem.

 Jirka Vlasák

Počasí bylo nad očekávání příznivé, nepršelo a to je hlavní. Jsme spokojeni s hojnou účastí dětí. Jejich úsměv a zdravý duch je nám odměnou. Všechno klaplo dle našich představ. Zranění bylo asi 2x pohmožděnina kotníku u mužů. I přes to byla trasa pro závodníky velmi zajímavá s velkým převýšením a krásnými výhledy (ale samozřejmě bylo i hoodně trápení). Součástí tohoto závodu bylo i vyhlášení zimního běžeckého poháru, který se konal v Kadani. Tento pohár pořádal Čeněk Filingr. Pro závodníky byla přichystána i tombola pro všechny startující.
V 10 hodin vystoupila taneční skupina Berušky .
V 11 hodin vystoupil František Bůcha z HISTORICKÉHO SPOLKU Města Bílina. Jednalo se o ukázku vojenského umění seveřanského kavaleristy. Bylo to zpestření pro děti, které čekaly na své rodiče až doběhnou. Podle všeho se líbilo . Celou akci podtrhla hudební kulisa a nadšení účastníci. Myslím si, že akce takového druhu budou veřejností podporována. Cílem našeho klubu je rozpohybovat Kadaň. Zatím se nám to docela daří a jsem tomu rád. Už se těšíme na další akci.
Chtěl bych poděkovat sponzorům, bez nichž by se tato akce neobešla:
ESB.a.s. ; Severočeské doly a.s.; Město Kadaň ; Jízdní kola Hnízdil
Občerstvení Hamir; František Bůcha (jezdec na koni). Hasiči Kadaň, Šuplík Kadaň, DJ Mlaďas.

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.